„Všechno strašně trvá, aneb dobré věci se musí začít“

My lidé obecně podceňujeme, jak dlouho trvá vybudovat fundamentální pilře našich životů. Anebo je to tím, že když něčemu dobře nerozumíme, tak nějak předpokládáme (a doufáme), že to půjde rychle? Za ty roky provozování Family Office Partners, skutečného multi family office v Čechách, (tedy takového, který řeší našim rodinám nejen investování majektu ve stylu endowmentu, ale i oblasti, jako jsou nástupnictví a vzdělávání, generační výměna, druhé občanství/rezidence, zdraví a longevity), jsme navnímali stále se opakující, fascinující vzorce:

• Všechny tyto okruhy trvají dlouhé roky, než se vybudují do použitelné podoby.
• Zároveň se nám do nich moc nechce, protože – nalijme si čistého vína – obvykle je to „opruz“ proces plný administrativy.
• V neposlední řadě, tyto věci vlastně nejsou de facto urgentní... tedy do momentu, kdy jsou strašně potřebné a chceme je v ten samý den.
• Paradoxně často k jejich nastartování potřebujeme nějaký impulz, životní událost…

Pojďme si to rozebrat na jednotlivých, pro ilustraci zjednodušených příkladech. Jsou sice psány optikou problematik vysoce majetných jednotlivců a rodin, nicméně se stále se opakujícími scénáři se ztotožní i širší populace.

Tak třeba nástupnictví či generační výměna, respektive úklid majetkoprávních věcí tak, aby se vědělo, co s jměním a majetkem, kdyby se nám stalo něco fatálního.

Není to na jedno sezení s expertem. Není to na jednu interní debatu s rodinou. Naopak, je to akce na dva-tři roky, než si to „sedne“ a všichni zúčastnění jsou s plánem spokojeni – alespoň výhledově. A obvykle to není lehký proces, vlastně spíše umí rozvířit emoce uvnitř rodiny. Podvědomě se tak většině lidí do tohoto procesu moc nechce. A koneckonců, není to potřebné dnes ani zítra, tak to může počkat, až budu mít čas či otevřenější mysl se tím zaobírat.

Jenže… stačí nějaká škaredá nemoc či událost a nastavení majetkových not se rázem dostává do nekomfortního popředí žebříčku priorit. Najednou má člověk stres nejen z nové nepříjemné životní situace, ale ještě se musí narychlo zaobírat ošemetnými majetkoprávními věcmi.

Proč jsem s tím nezačal dřív, když jsem měl na vše klidnější hlavu a prostor vše nastavit ke spokojenosti všech?

Pojďme dále. Co takhle investiční systém, tedy uspořádání části majetku tak, aby nám dobře dlouhodobě sloužil? Pokud se bavíme o modu operandi spolupráce klasického multi family office s UHNW rodinou, typicky se jedná o sestavení investičního portfolia s nekonečným investičním horizontem, tzv. endowmentu. Postavit funkční endowment trvá opravdu roky. Nastavit si na míru poměr cash flow investic a dlouhodobých instrumentů, nechat si sednout poměry jednotlivých druhů aktiv, aplikovat opravdovou měnovou, zeměpisnou, segmentovou diverzifikaci…trvá to.

A opět, pro daného člověka to není úplně slastný proces. S investicemi je obvykle fůra administrativních úkonů, nekonečné formuláře, AML, KYC… Do toho to zabere dost času, než investici pochopíme, zhodnotíme a porovnáme s alternativami. Pokud má takový běžný endowment řekněme 15–20 investic, je nabíledni, že za první půlrok to asi v přijatelné kvalitě nelze zvládnout. Spíše si vyčleňme 3–4 roky.

Při tvorbě endowmentu často narážíme i na tzv. „podnikatelský paradox“. V byznysu jsme zvyklí na rychlé obrátky, okamžitou zpětnou vazbu, a i nějaký ten dopamin z každodenního „boje“. Správa rodinného majetku je ale mentálně jiná disciplína. Je to sázení stromů, ne sekání dřeva. Není to trading, jsou to investice s velmi dlouhým časovým horizontem. Může to byt tak trochu nuda, trvá to a výsledky nejsou hned vidět.

A vlastně, možná ten endowment, či uspořádání investic podle nějakého „master plánu“, až tak nezbytně nepotřebuji, budu se tomu věnovat později, až bude více volných finančních prostředků a vlastně i času – teď jsem až po uši ponořen v podnikání.

Jenže pak se třeba přestane postupně dařit v byznyse a člověk zjistí, že by se vlastně sakra hodilo mít kus majetku systematizovaný tak, aby nám finančně sloužil bez závislosti na primárním podnikání. Anebo stejně, jako v případě s nástupnictvím – něco škaredého se stane a najednou by se rodině hodil i jiný příjem než z byznysu hlavy rodiny. Proč já jsem nezačal s tím budováním plánu B už dříve, klidně i v nějaké menší poměrové míře? Teď bych se měl o co opřít, jen bych do jednotlivých zaběhnutých komponent už fungujícího ekosystému přilil více kapitálu …

S investičním systémem, respektive endowmentem, a také s generační výměnou souvisí i další téma: jak a kdy zapojit naše děti do chápání a postupného spolupodílení se na správě rodinného majetku. Opět potenciálně ošemetný proces, ne každá ratolest zdědí podnikatelské či majetko-správcovské geny. Horko těžko s tím začínat v 5 letech jejich života, nicméně hodit do těchto záležitostí teenagera v 19 letech je už asi příliš pozdě. Ač to může vypadat úsměvně, zkušenosti z provozování Family Office Partners ukazují, že nadstandardní majetek a příjmy dovedou být pro rodinu i zdrojem stresu. Platí tedy zase to, že je lépe začít s edukací dětí (a vlastně i životních partnerů) dříve než později, i za cenu pomalejšího tempa.

Majetek má sloužit, ne otročit.

Aby však mohl sloužit, je třeba jej pochopit a takříkajíc sešněrovat do použitelné podoby.

Přejděme k tématu, které se často skloňuje v debatách s lidmi v našem multi family office: druhé občanství, případně legální druhá rezidence (pobyt) někde mimo místo, kde teď žijí. Geopolitika posledních let přilévá oleje do tohoto ohně, není-liž pravda? Ale když on je ten proces získání druhého občanství tak dlouhý (4–6 let) a zase se budu topit v papírech, jako bych toho už neměl dost v práci. Plus ještě budu muset někam pravidelně létat, řešit byrokracii. No, ještě s tím počkám. Pravděpodobnost, že budu druhou rezidenci, respektive ideálně druhé občanství někdy opravdu potřebovat, je malá. Ale optikou té malé pravděpodobnosti, že to bude potřebné – a to v daný moment ihned – má pak tento nástroj cenu zlata, ne-li potenciálně rovnou cenu života mého i mojí rodiny. A pak je hned jasné, že rozběhnout proces, když je „oheň na střeše“, je už dost pozdě. Přitom začít s tím roky předtím vlastně asi nebylo tak těžké. Zejména, když to spojíme užitečné s příjemným. Létat jedenkrát ročně s rodinou do Panamy či na Mauricius není až taková trýzeň… A když už letíme jedenkrát, tak pak už stačí jen třikrát, čtyřikrát a je hotovo. A ačkoliv se budu opakovat, musím to říct znovu: klíčové je udělat ten první krok.

Ještě se pojďme potrápit posledním příkladem, který nám je určitě všem velmi blízký. Zdraví, longevity. Fyzické zdraví má totiž mnoho podobných aspektů a paralel jako to finanční. Všem je asi jasné, že zdraví není zadarmo a není na škodu ho dlouhodobě opečovávat, pracovat na něm. Vyžaduje si to čas, nějakou tu disciplínu, sem tam odříkání. Ne vždy je to úplně „fun“, často by bylo pohodlnější strčit hlavu do písku s tím, že „nějak bude“. A vlastně, jsem docela zdravý, tak nehledejme problémy tam, kde nejsou. Jenže, ony pak často přijdou, a třeba by nemusely. Kdybych jen už dávno dával trochu pozor na to, co jím, jakou mám životosprávu… teď už to asi nedoženu, cena za prokrastinaci může být fakt vysoká.

Mohli bychom se dále rozepsat o lepším životním stylu, kvalitních vztazích jak v privátním, tak profesionálním životě a tak podobně. V tomto článku jsme se primárně drželi témat, která řeší velmi movití, ale jak jsem psal na začátku, paralely vidíme všude. Omílá se jasný a neúprosný „pattern“:

O výše rozebraných životních úkolech víme, že jsou důležité a že je vlastně opravdu potřebujeme dříve nebo později řešit. A že nám budou sloužit mnohem déle a „rozkročeněji“, než do nich prvotně zainvestujeme (časově, mozkově, finančně). Víme, že to ze začátku bude nekomfortní a bude s tím dost práce. Ale jednou s tím začít asi budeme muset. A to buď dobrovolně a v rozpoložení relativního klidu, anebo bouřlivě v momentě absolutní urgentnosti (případně už bude pozdě).

‍Nejtěžší je totiž začít. Vykopnout míč, překonat prvotní lenost, případně zdánlivý odpor („nerozumím tomu, bude to těžké, otravné...“). Přestat se chlácholit, že momentálně to stejně nepotřebuji. Jakmile totiž začneme, většinou se rozjede postupně celá mašinerie, zapojí se do toho ostatní (rodina, podpůrný tým) a postupně se začne objevovat světlo na konci tunelu. A zároveň i dobrý pocit, že máme rozběhnuté řešení pro opravdu důležité věci. V nejhorším vždy lze proces zpomalit či na nějaký čas zastavit. A v neposlední řadě, přesah je často daleko za svět naší osoby – řešíme tak věci i pro naše nejbližší.

Ačkoliv se bavíme povětšinou o procesech, formulářích a investičních strukturách, výsledným produktem není šanon plný papírů.

Tím skutečným výsledkem je klid v hlavě, říkejme tomu emoční ROI. Ten těžko popsatelný, ale hmatatelný pocit, že ať se stane ve světě cokoliv, moje rodina má kam jít, z čeho žít a ví, jak spolu komunikovat. A tento klid se nedá koupit na počkání, ten se musí vysedět a odpracovat.

Tento článek vznikl jednak jako odraz dlouhodobé sebereflexe autora, ale i jako odraz zkušeností jiných v rámci mnohaletého fungování našeho multi family office @Family Office Partners.

Být UHNWI vůbec neznamená, že dlouhodobé, složité věci jdou samy a bez odporu. Řešení je však jednoduché – procesy s trvalým dopadem je potřeba jednoduše zahájit.

Naše o 10–20 let starší já nám potom vřele poděkuje. Anebo jak se říká:

„Nejlepší čas zasadit strom byl před dvaceti lety. Druhý nejlepší čas je teď.“

‍